Menu
Nastalo léto a tím i čas každoročního rekondičního soustředění pro majitele vodicích psů a jejich chlupaté pomocníky. V roce 2018 jsme ve dvou turnusech vyrazili, tak jako loni, na Vysočinu do starobylého a bohatou historií opředeného města Přibyslav. Zázemím se nám opět stal příjemný Hotel Přibyslav, jehož personál se o nás staral s maximální vlídností a péčí.
V okolí hotelu, ale i v ulicích Přibyslavi jsme pečlivě procvičovali veškeré dovednosti, které musí zvládat nejen vodicí psi, ale i jejich paničky či páníčkové. A není toho málo – vyhýbání se překážkám, vyhledání dveří či přechodu pro chodce, označení zastávek hromadné dopravy, včasné upozornění nevidomého na schody a chůze po nich, odbočení do směru, který vedený požaduje, práce se psem v neznámém prostředí podle předem naučeného itineráře a mnoho dalšího. Stejně intenzivně jsme se věnovali, rozděleni do menších skupin, procvičování poslušnosti psů (i majitelů). To vše pod laskavým a zároveň přísným dohledem našich instruktorek. Účastníci druhého turnusu pak mezi sebou přivítali stážistku Lindsey ze Spojených států, která formou interview s účastníky i instruktorkami získávala materiál pro svůj připravovaný dokument.
Ale nejen prací živ jest člověk, a tak se i díky velmi vlídnému počasí našlo bohatě času k poznávání zajímavých míst Vysočiny, což ale zároveň přineslo i možnost procvičovat práci se psem ve zcela neznámém prostředí. Navštívili jsme přibyslavské letiště, kde jsme se, při poutavém výkladu nadšeného aviatika, seznámili s krásami bezmotorového létání a prohlédli si i několik větroňů. Naše další kroky, nebo spíše pneumatiky autobusu, vedly do Sklářské huti Svoboda nacházející se v obci Karlov. Díky ochotě zaměstnanců jsme dostali možnost seznámit se nejen s nádherným sklářským řemeslem, ale i s nástroji, které díky umu místních sklářů dávají vzniknout pozoruhodným výrobkům, jež jsme si mohli rukama i doprovodným výkladem prohlédnout a poznat tak i jejich křehkou krásu.
Zejména pánové, ale i některé zvídavé dámy, s nadšením uvítali návštěvu pivovaru Chotěboř, jediného průmyslového pivovaru postaveného na území České republiky v 21. století. Místní zlatavý mok byl tak příjemnou vzpruhou pro znavené poutníky.
A nebyl by to Týden s Mathildou, aby si na nás instruktorky nevymyslely zajímavou soutěž a závěrečnou hru.
Letošní soutěžení spočívalo v dovednosti takřka výsadkářské. Byli jsme odvezeni na neznámé místo (dlužno dodat, že nedaleko od hotelu, 50 km s plnou polní nás nečekalo) a podle pokynů instruktorky jsme se, při plnění dalších drobných úkolů, museli dostat zpět do hotelu. Ztráty byly nulové, všichni závodníci trasu zvládli. Důkazem pak byly plně obsazené židle v hotelové restauraci.
A závěrečná hra? Myslím, že její stručný popis postačí k poznání, že nebyla nouze o smích a pohoda se mohla vážit na kila. Tak tedy – letíte v letadle se svým psem a ten neposeda z letadla vypadne. Ovšem tak nešťastně, že sám skončí ve spárech medvěda v Yellowstonském národním parku. Pád z letadla bez padáku není ovšem žádná legrace, a tak jeho ocas dopadne vlivem vzdušných proudů až do Vietnamu. A co teď? Nejdřív honem vyrvat psa ze spárů medvěda (těžko říct, jestli to byl Béďa nebo ne), pro účely hry se nám náhradou za park stalo místní hřiště, pak kvapem pro ocas do Vietnamu, jímž se, díky ochotnému majiteli, který se rád zapojil do hry, nakrátko stala vietnamská večerka a pak už honem do Zverimexu, povýšeného na letiště pro letenku, bezpečnostní pásy v podobě reflexních pásek a také pro svačinu. Letadlo už totiž čekalo. Uznejte – úžasná ptákovina.
Tedy, co si na nás děvčata vymyslí příště? Za rok se necháme překvapit.
