Ahoj! Já jsem Umberto, mou rodnou zemí je Francie. Když jsem přiletěl, odjel jsem se svou novou dočasnou rodinou, do malé vesnice ve východních Čechách. Všichni si mě samozřejmě zamilovali hned první den. Teda kromě psího kámoše, to chvilku trvalo než jsem ho přesvědčil, že mi má dělat staršího bráchu. Brzo, ale pochopil, že je se mnou velká sranda a teď už jsme parťáci. 

Mám plno energie, občas sám nechápu, kde se jí tolik ve mně bere. Od té doby, co jsme se psím bráchou kámoši, si furt hrajeme a honíme se. Dokázal bych si takhle hrát a běhat celý den, ale panička říká, že taky někdy musím odpočívat. Pořád někde cestujeme a to mám rád. Vždycky, když mě naloží do auta, hned usnu, abych měl co nejvíc energie na zábavu, která mě čeká. Občas mě panička vezme za nějakým psím kámošem, to je fajn, ale stejně mám radši jejich páníčky, ty se se mnou totiž vždycky pomazlí. Miluju lidi a každého kdo mě podrbe. Nejlepším místem je škola, kam paničku občas doprovázím. Tam jsem prý moc oblíbený a těch mazlící rukou je tam tolik! Někdy zase doprovázím druhou paničku společně s jejich klukem na fyzioterapie, chodím do obchodů, k zubaři, na eskalátory, na úřad, nebo třeba na tréninky volejbalu, kde jsem vždycky moc hodný. Taky se někdy svezu autobusem nebo vlakem. Když nejedeme zrovna do města chodíme na procházky u nás, kde si trénuji přivolání. Žádní psy za plotem nebo ovečky v ohradě mě už nerozhodí, tak si můžu běhat na volno. 

Pracuji a plním povely moc rád, prý se všechno rychle naučím a nemají se mnou skoro žádnou práci. Taky zbožňuji jídlo, kdo by ho neměl rád, že? Nejlepší je, když panička vytáhne mlsky, to jsem vždycky hned připravený pracovat. Nejradši podávám věci, baví mě, jak se to každému líbí a mají radost, když se mi to povede. Občas podávám i to co nechtějí, třeba boty nebo kamínky, ale když já to mám tak rád. 

Také miluji mazlení! Jak si panička sedne na zem, hned se hrnu na klín a klidně si u ní i pospím. Akorát jsem nějak moc rychle vyrostl a teď se mi k ní vejde tak polovina těla, ale to mi stejně neva.