„Pomáháme lidem s těžkým zrakovým postižením.“

Alvin

Ahoj jmenuji se Alvin a do Čech jsem přijel ze Slovenska. Slovákem jsem ale jen na půl, protože můj tatínek je hrdý „Mathilďák“.

Hned jak jsem přišel do mé nové rodiny, tak mě moje panička začala všude brát s sebou a začala mě postupně zasvěcovat do tajů vašeho lidského světa. Začal jsem s ní chodit do práce, jezdit autobusem a nakupovat v obchodech. Do práce chodím moc rád. Všichni mě tam obdivují a mazlí se se mnou. Ale při cestách autobusem a v obchoďácích jsem se tuze nudil. Nudil jsem se tak moc, až jsem si tam začal „povídat“, obzvlášť když se panička někde s někým zastavila. Moje povídání se ale paničce nelíbilo. Teď už jsem větší, takže jsem pochopil, že tohle slušný pejsek nedělá a v autobuse už jezdím bez „povídání“ a jako mazák. V obchodech se mi to ještě tak úplně nedaří. Panička mne naučila jezdit i po jezdících schodech a pásech. Zpočátku se mi na ně nastupovat nechtělo, bál jsem se, ale co bych pro kus žvance neudělal? Z paničky totiž vždy kápla nějaká dobrota, když se mi podařilo nastoupit.

Také mě učí poslušnosti. Kdy si správně sednout, lehnout a kdy mám počkat na místě. Všechno mi jde moc dobře, ale když mne panička někde nechá ležet a vzdálí se mi, tak se ještě bojím, že mi tam zapomene. Někdy běžím za ní abych se jí připomenul.

Doma se chovám vzorně. Už jako maličký jsem byl moc šikovný a věděl jsem, že loužičky se dělají jen venku. Nejvíc mě ale doma láká, když vidím, že moje rodina leží v posteli. Nejradši bych tam za nimi hupsnul a pomazlil se. Ale vím, že mám svoje pelíšky, které můžu střídat jak se mi zlíbí.

Nejvíc ze všeho jsem nadšený, když jdu s rodinou na vycházku do lesa. Tam mám spoustu psích kamarádů se kterými se můžu proběhnout a dělat lumpárny.

Všichni o mně říkají, že jsem moc hodný a pohodový klučina, a tak věřím, že takový bude i můj budoucí páníček, kterému budu se vším s radostí pomáhat a boudou z nás skvělí parťáci.