Menu
Nadační fond Mathilda pořádá každoročně různé společenské akce, které slouží nejen k setkávání nevidomých, ale i ke zvýšení povědomí veřejnosti o potřebách této skupiny lidí.Jmenujme např. letní soustředění pro majitele vodicích psů,které slouží k opakování a zdokonalování práce vodicích psů.Na vše celý týden dohlížejí naše instruktorky odborného výcviku. Rekondiční pobyty se konají v různých městech napříč celou ČR.
Dále pořádáme každoročně soutěž „Veselá Mathilda“, kde si závodníci /člověk a jeho vodicí pes/ mohou vyzkoušet dostat se z místa A do místa B dle itineráře, plní přitom různé úkoly a objevují se zde i prvky samostatné chůze s bílou holí. Soutěžící si tak poměří nejen svoje schopnosti,ale i schopnosti svého čtyřnohého pomocníka.
Díky akcím, jako jsou např. módní přehlídky nebo vytváření světových rekordů, mizí bariéry mezi světem vidících a nevidících. Snažíme se ukázat veřejnosti, že i navzdory svému handicapu žijí tito lidé plnohodnotným životem a umí překonávat i sami sebe.
I letos nám koronavirus řádně zamotal hlavu obavami, zda budeme moct oba turnusy rekondičního soustředění pro majitele vodicích psů a jejich chlupaté pomocníky uskutečnit v termínech a rozsahu, jak jsme si naplánovali. Soustředění se začíná plánovat hned po Novém roce a každý si jistě vzpomíná, jak krušná byla situace ještě v březnu. Vše se tedy domlouvalo vždy s velkým otazníkem. Ale jelikož jsme optimisté, ani na chvilku jsme v přípravách nepolevili a věřili, že vše dobře dopadne. A protože víra i hory přenáší, vyšlo vše podle plánů a oba turnusy proběhly podle našich představ. Již podruhé jsme vyrazili do Zotavovny Vězeňské služby České republiky v Pracově, jejíž rozlehlý úpravný areál skýtá nepřeberné množství možností pro náš trénink. Navíc se nachází cca 15 minut chůze od Sezimova Ústí a stejný čas jízdy autobusem od Tábora, což je pro naše cvičení ideální stav. A nelze zapomenout ani na milý a ochotný personál, kterému patří náš dík.
Tak jako každý rok jsme pilně cvičili, zdokonalovali, vylepšovali, ale i připomínali si dovednosti, které musí ovládat každý vodicí pes i jeho páníček. A že jich není málo. V areálu jsme procvičovali poslušnost či chůzi v překážkách, pro nácvik pohybu v městském provozu jsme vyráželi střídavě do Sezimova Ústí a Tábora. Každopádně jsme se, vzdor horku i dešti, snažili maximum činností podnikat venku a zakroutit tak číhajícímu koronaviru krkem. To se nám zdárně podařilo a tak se našel čas i na vyzkoušení zcela „nepsích“ dovedností. Díky dvěma dobrovolníkům, kteří se k nám v obou turnusech připojili, bylo naše trénování zpestřeno o kurz první pomoci, tvůrčí korálkovou dílničku a nácvik elektronické střelby.
Sice jsme letos z pochopitelných důvodů zredukovali výlety na jeden, ale zato s velmi zajímavým cílem. Vyrazili jsme totiž na velbloudí farmu do Záhostic. Majitelé, kteří jsou opravdovými nadšenci a o velbloudech i lamách, které na farmě chovají, vědí úplně všechno, se nám věnovali opravdu s nebývalou péčí, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o životě těchto zvířat a co víc, mohli jsme si je i hmatem prohlédnout, což je pro zrakově postiženého jediná cesta ke zjištění, jak takové zvíře vypadá. No prostě – bylo to moc fajn.
Ani tentokrát jsme nevynechali oblíbenou noční bojovku. Letos jsme vstříc dobrodružství vyrazili do temnoty hotelového areálu (mimochodem, ten je tak rozlehlý, že se v něm dá bez problému zabloudit), kde na nás naše vynalézavostí překypující instruktorky nalíčily řadu překážek a úkolů, vědomostních otázek, ale i témat ze zdravovědy, ba dokonce jsme museli předvést, jak excelujeme v elektronické střelbě. Šmarjá, to byla fuška. Ale protože jsme šikulové, nenechali jsme se záludnostmi úkolů zaskočit a ve zdraví se vrátili na základnu zcela beze ztrát.
Přiblížil se konec turnusu a k tomuto času neodmyslitelně patří závěrečná orientační hra. Ani letos naše milé instruktorky nezklamaly a opět přišly (mršky mazané) s něčím neotřelým. Ony totiž, čarodějky, jednoho rána mávly kouzelným proutkem a, abrakadabra, z nás se stali beduíni, z našich psů velbloudi a ke zděšení místních obyvatel ze Sezimova Ústí poušť. Nevím, jaké máte zkušenosti s přechodem pouště vy, ale není to „žádná sranda“. No jen si to vemte – pořídit si beduínský oděv, vyměnit si měnu v automatické směnárně (automat na jízdenky), aby se člověk alespoň kousek cesty svezl, sehnat si něco k jídlu v karavanní zásobovací stanici, ve kterou se proměnil místní bufet, no a pak jdete a jdete navzdory nástrahám a když se konečně vyčerpáni dostanete k převozníkům, kteří vás mají přepravit přes nejtěžší úsek pouště, oni chtějí ještě bakšiš. A to přitom máte řádnou jízdenku do oázy. Ale zase, když si máte vybrat jestli bídně zhynout v poušti nebo „pustit chlup“, volba je jasná. A konec konců, naši chlupáči jich mají na rozdávání.
A už je tu konec a odjezd domů. Proč fajn zážitky trvají tak krátce? Nebo je to jen pocit, když děláte něco, co vás baví a těší? To bude ono. Tak zase za rok.
Koronavirus letos řádně zamíchal karty, a tak jsme museli první turnus rekondičního soustředění pro majitele vodicích psů a jejich chlupaté pomocníky přeložit ze začátku až na konec prázdnin a do poslední chvíle jsme se modlili, abychom mohli odstartovat srpnovým, původně vlastně druhým turnusem. Naštěstí vše dobře dopadlo a nás čekaly končiny dosud neprobádané. Letos jsme totíž vyrazili do zcela nové lokace. Naším útočištěm se stala Zotavovna Vězeňské služby České republiky Pracov (veškerému personálu děkujeme za skvělou péči, s jakou se nám věnoval), jejíž rozlehlý úpravný areál se rozkládá „co by kamenem dohodil“ od Sezimova Ústí.
Opět jsme pilně cvičili, učili se a oprašovali více či méně zapomenuté dovednosti jak naše, tak i našich hafanů. Areál zotavovny poskytoval pro nácvik poslušnosti nepřeberné množství možností a bezmezná fantazie našich instruktorek při vytváření tréninkových situací nám mnohdy dávala zabrat (tak se na nás musí, jinak bychom my i naši chlupáči zvlčeli). Pro nácvik dovedností a orientace v městském prostředí a provozu jsme vyráželi střídavě do Sezimova Ústí a do nedalekého Tábora. I zde jsme prověřili šikovnost vodicích psů a kvalitu naší komunikace a spolupráce s nimi. Kromě toho jsme se dozvěděli řadu důležitých a potřebných informací a rad z oblasti péče o naše čtyřnohé kamarády.
Počasí bylo sice letos pro každý turnus zcela odlišné (první turnus provázela vedra a slunce, druhý naopak proběhl pod mrakem a i deštíčky byly). Ale vše má své kladné stránky a tak jsme počasí nepočasí cvičili, jezdili na výlety, soutěžili a bavili se. Letos jsme sice výlety trochu omezili, ale přesto jsme navštívili Housův mlýn, což je největší filmová zbrojnice ve střední Evropě, kde je možno zhlédnout nepřeberné množství zbrojí a zbraní od starověku po současnost a to i takových, které při natáčení filmů nosili hvězdy kalibru Toma Cruise. Vše doplněno poutavým výkladem. Naším dalším „výletnickým cílem“ se stala ZOO Tábor, kde nás průvodkyně seznámila s mnoha zajímavostmi ze života chovaných zvířat.
Ani v letošním roce jsme nevynechali oblíbenou soutěž. Tento rok si na nás děvčata vymyslela noční bojovku v ulicích Sezimova Ústí, zpestřenou řadou nečekaných překážek. Ale jelikož jsme velcí šikulové, žádná nástraha nás nezaskočila a všichni jsme dorazili do cíle.
No a byl tu konec turnusu a s ním neodmyslitelná závěrečná hra. Ani letos nás naše bezedné studny nápadů (doufám, že mi instruktorky toto pojmenování odpustí) nenechaly na pochybách, že zažijeme něco nového. A také ano. Byli jsme jmenováni záchranným týmem. Nevěřili byste, co se stalo. Požár způsobil, že se do okolí rozprchla veškerá zvířata ze zoologické zahrady a v panice se ukryla na všemožných (i nemožných) místech. Naše záchranné týmy byly rozděleny do dvoučlenných družstev, každému družstvu byl přidělen jeden sektor a úkolem bylo projít úskalími přiděleného sektoru, vyhledat uprchlé zvíře a dopravit ho do záchranné stanice a zde pro všechna zachráněná zvířata zřídit vhodné podmínky pro daší život. Ať v džungli (hotelový park) či v jeskynních systémech (spletité hotelové chodby) naši dvou i čtyřnozí borci bojovali ze všech sil, aby se uprchlá zvířata dostala do bezpečí. Však také úspěch byl nevídaný a všechna družstva úspěšná. Zvířata byla zachráněna, ztráty v záchranných týmech nulové a legrace se při takové hře také užilo vrchovatou měrou.
Všichni jsme se shodli, že se letošní soustředění opět vydařilo a těšíme se, že do Pracova vyrazíme i příští rok.
Prázdniny byly tady a všichni přihlášení již nedočkavě vyhlíželi první den svého turnusu každoročního rekondičního soustředění pro majitele vodicích psů a jejich čtyřnohé pomocníky. I v roce 2019 jsme do třetice vyrazili do historického města Přibyslav, kde se naším dočasným domovem stal opět příjemný Hotel Přibyslav.
Přibyslavské ulice, náměstí, křižovatky i parky se tak znovu staly prubířskými kameny znalostí a dovedností vodicích psů i jejich majitelů. Vždy je co vylepšovat či doplnit. Velkou pozornost jsme v okolí hotelu věnovali také nácviku poslušnosti psů (vůči páníčkům) a páníčků (vůči instruktorkám). Tuto činnost instruktorky doplnily i nácvikem dovedností z oblastí zdravovědy a celkové péče o naše chlupáče.
Výborným zpestřením výukového programu se staly večerní přednášky na zajímavá témata z oblastí legislativy, výživy psů či zahraničních praktik při výcviku vodicích psů.
Počasí nám i letos ukázalo vlídnou tvář a umožnilo tak vyrazit za zajímavostmi a krásami Vysočiny. V Hlinsku jsme kromě tréninku v ulicích navštívili úžasný skanzen řemeslnických domků z poloviny 19. století. Nalézají se zde příbytky tkalce, hrnčíře, výrobce dřevěných hraček, bylinkáře a řady dalších. Třešničkou na dortu pak byla dílna na zpracování žinylkové příze, což je dnes materiál již takřka zapomenutý. Tajemstvími její výroby a zpracování nás provedl přímo mistr, který je jedním z mála lidí v Evropě, kteří toto řemeslo ovládají. Naším dalším cílem se stalo město Polná, kde jsme nejprve navštívili místní hrad a zámek opředený mnoha pověstmi, prohlédli si historickou lékárnu, kupecký krám, expozici historických řemesel a podzemní lapidárium. Jen nám vrtalo hlavou, proč instruktorky tak naléhají, abychom dávali pozor. Toto tajemství se vyjevilo při závěrečné hře. Po relaxační procházce kolem rybníku Peklo jsme se přesunuli na další místo poznávání. Po loňské návštěvě pivovaru jsme, z důvodu vyvážené stravy, zvolili letos návštěvu mlékárny. Cílem se nám stala Mlékárna Polná, skvělým průvodcem pak přímo pan majitel Ing. Miloš Kvasnička, zapálený propagátor a znalec mlékárenské výroby. Díky jeho podrobnému výkladu jsme nahlédli do tajů zpracování mléka i výroby sýrů, jež jsme v závěru měli možnost i ochutnat. Mňam.
Dny plynuly a nadešel čas k soutěžení. Soutěž si i letos zachovala osvědčený princip, avšak tentokrát v tandemovém provedení. Soutěžící dvojice byly vyvezeny mimo hotel a při návratu musely úzce spolupracovat, aby splnily úkoly éterické víly a pomocí čarovné květiny našly cestu zpět, kde už na ně čekalo životodárné občerstvení.
To se však již přiblížil konec turnusu a s tím i závěrečná hra. Rázem bylo jasné, proč instruktorky tak vyzývaly k pozornosti při návštěvě expozice historických řemesel, lékárny a krámu na polenském zámku. Opět ve spolupracujících dvojicích dostali soutěžící itinerář trasy, který se pochopitelně museli naučit zpaměti a úkol – chcete si v Přibyslavi otevřít živnost, sežeňte si provozovnu a zaregistrujte si obé na městském úřadu. Pronájem provozovny se ukázal být oříškem, v místní lékárně reprezentovala majitele reklamní figurína ve vchodu. Tedy, nevím, jaké máte zkušenosti s přemlouváním umělohmotného majitele, ale je to fuška, slovo z něj nedostanete a nedostanete. To v pekárně se jednalo o poznání lépe, paní prodavačku naše hra bavila a bylo radostí s ní obchodovat. Pak už honem do perníkové chaloupky v místním parku, přemluvit nevrlou stařenu k vydání potvrzení a úprk na Městský úřad Přibyslav s podáním žádosti. Bezva hra. Fantazie a smysl pro humor našim instruktorkám rozhodně nechybí.
Týden utekl jako voda a všichni jsou už zvědaví, kam vyrazíme příští rok. Bude to nová destinace, a tudíž i nové výzvy jak pro účastníky, tak pro instruktorky.
Nastalo léto a tím i čas každoročního rekondičního soustředění pro majitele vodicích psů a jejich chlupaté pomocníky. V roce 2018 jsme ve dvou turnusech vyrazili, tak jako loni, na Vysočinu do starobylého a bohatou historií opředeného města Přibyslav. Zázemím se nám opět stal příjemný Hotel Přibyslav, jehož personál se o nás staral s maximální vlídností a péčí.
V okolí hotelu, ale i v ulicích Přibyslavi jsme pečlivě procvičovali veškeré dovednosti, které musí zvládat nejen vodicí psi, ale i jejich paničky či páníčkové. A není toho málo – vyhýbání se překážkám, vyhledání dveří či přechodu pro chodce, označení zastávek hromadné dopravy, včasné upozornění nevidomého na schody a chůze po nich, odbočení do směru, který vedený požaduje, práce se psem v neznámém prostředí podle předem naučeného itineráře a mnoho dalšího. Stejně intenzivně jsme se věnovali, rozděleni do menších skupin, procvičování poslušnosti psů (i majitelů). To vše pod laskavým a zároveň přísným dohledem našich instruktorek. Účastníci druhého turnusu pak mezi sebou přivítali stážistku Lindsey ze Spojených států, která formou interwiev s účastníky i instruktorkami získávala materiál pro svůj připravovaný dokument.
Ale nejen prací živ jest člověk, a tak se i díky velmi vlídnému počasí našlo bohatě času k poznávání zajímavých míst Vysočiny, což ale zároveň přineslo i možnost procvičovat práci se psem ve zcela neznámém prostředí. Navštívili jsme přibyslavské letiště, kde jsme se, při poutavém výkladu nadšeného aviatika, seznámili s krásami bezmotorového létání a prohlédli si i několik větroňů. Naše další kroky, nebo spíše pneumatiky autobusu, vedly do Sklářské huti Svoboda nacházející se v obci Karlov. Díky ochotě zaměstnanců jsme dostali možnost seznámit se nejen s nádherným sklářským řemeslem, ale i s nástroji, které díky umu místních sklářů dávají vzniknout pozoruhodným výrobkům, jež jsme si mohli rukama i doprovodným výkladem prohlédnout a poznat tak i jejich křehkou krásu.
Zejména pánové, ale i některé zvídavé dámy, s nadšením uvítali návštěvu pivovaru Chotěboř, jediného průmyslového pivovaru postaveného na území České republiky v 21. století. Místní zlatavý mok byl tak příjemnou vzpruhou pro znavené poutníky.
A nebyl by to Týden s Mathildou, aby si na nás instruktorky nevymyslely zajímavou soutěž a závěrečnou hru.
Letošní soutěžení spočívalo v dovednosti takřka výsadkářské. Byli jsme odvezeni na neznámé místo (dlužno dodat, že nedaleko od hotelu, 50 km s plnou polní nás nečekalo) a podle pokynů instruktorky jsme se, při plnění dalších drobných úkolů, museli dostat zpět do hotelu. Ztráty byly nulové, všichni závodníci trasu zvládli. Důkazem pak byly plně obsazené židle v hotelové restauraci.
A závěrečná hra? Myslím, že její stručný popis postačí k poznání, že nebyla nouze o smích a pohoda se mohla vážit na kila. Tak tedy – letíte v letadle se svým psem a ten neposeda z letadla vypadne. Ovšem tak nešťastně, že sám skončí ve spárech medvěda v Yellowstonském národním parku. Pád z letadla bez padáku není ovšem žádná legrace, a tak jeho ocas dopadne vlivem vzdušných proudů až do Vietnamu. A co teď? Nejdřív honem vyrvat psa ze spárů medvěda (těžko říct, jestli to byl Béďa nebo ne), pro účely hry se nám náhradou za park stalo místní hřiště, pak kvapem pro ocas do Vietnamu, jímž se, díky ochotnému majiteli, který se rád zapojil do hry, nakrátko stala vietnamská večerka a pak už honem do Zverimexu, povýšeného na letiště pro letenku, bezpečnostní pásy v podobě reflexních pásek a také pro svačinu. Letadlo už totiž čekalo. Uznejte – úžasná ptákovina.
Tedy, co si na nás děvčata vymyslí příště? Za rok se necháme překvapit.
V srpnu jsme pořádali 2. turnus letního soustředění pro majitele vodicích psů. Opět se konal v Přibyslavi, kde se sešlo tentokrát 15 účastníků.
Program byl stejný jako pro první turnus. Hlavním cílem bylo zdokonalování dovedností vodicích psů, trénovala se poslušnost, chůze v simulovaných překážkách a samozřejmě i frekvence v běžném městském provozu.
Nechyběl i bohatý doplňkový program, jako např. návštěva hasičského muzea v Přibyslavi, či Muzea nové generace ve Žďáru nad Sázavou.
Počasí nám přálo, takže jsme si užili i výlety do okolí, noční bojovku nebo páteční veselou soutěž.
Velký dík patří všem cvičitelkám a organizátorům této akce.
Už nyní se těšíme na příští rok!
V červnu a v srpnu jsme, jako každoročně, pořádali 2 turnusy letního soustředění pro majitele vodicích psů. Již po třetí se konaly v Nové Pace.
Odborný dohled zajišťovaly jako vždy naše cvičitelky Ing. Hana Jasenovcová, Hana Hošková a Eliška Tyrolerová.
Program byl nabitý. Na své si přišel snad každý. Kromě výcviku poslušnosti, který probíhal u hotelu, se také nacvičovala frekvence-chůze se psem v běžném městském provozu, např. v Jičíně. Navštívili jsme i regionální muzea v Lomnici nad Popelkou a v Nové Pace. Nebyla zde nouze ani o legraci. Zúčastnili jsme se velmi napínavé noční bojovky a karnevalu. Koncem týdne jsme měli i veselou soutěž, při které jsme se pohybovali se svým vodicím psem po Nové Pace dle předem připraveného itineráře.
Sešla se tu pokaždé skvělá parta lidí, kteří si měli co říct, přestože věk účastníků se pohyboval od 23 do 72 let.
Počasí nám ne vždy úplně přálo, ale nikoho neopouštěl humor ani dobrá nálada.
A tak by to mělo být!
„Hlavní náplň této akce
Je odborný výcvik psů,
Užili jsme si tu i spoustu legrace,
Přestože to trvalo jen 7 dnů!“
